Aktuálně
Stále žiju, nebojte se... :D
Albatros po deseti letech vydá další díly Divokých koček! Teď už můžu umřít v klidu... :'D
Nyní jsem i na Wattpadu
----------------------------------------------------

Leden 2012

Zoufalství

31. ledna 2012 v 20:55 | Inka |  Povídky apod.
Jako ve snách kráčím dlouhou chodbou a skoro nic nevnímám. Kde že to jsem? Ach, ve škole… Sleduji své nejlepší kamarádky, které jdou přede mnou. Povídají si a smějí se. Já jako bych tu nebyla. Připadám si tak osamělá. Mohla bych křičet, ale nikdo by si mě nevšiml. Nikoho nezajímám, jsem neviditelná.
Začnu zpomalovat, až úplně zastavím. Jsou to vůbec moje kamarádky? Najednou nevím, začínám pochybovat. Otočím se a vracím se zpátky. Mám vůbec nějaké přátele? Asi ne… Nikdo mi nerozumí, nikdo mě nechápe. Jsem jiná… Nikdy jsem nikam nezapadala…
Rozdrnčí se zvonek, začíná hodina. Dojdu do třídy a dosednu na své místo v první lavici. Kolem hlavy mi prosviští papírová koule. Minula mě jen o vlásek. Další mě však zasáhnou do hlavy a já slyším posměšný smích. Co tady vůbec dělám? Jsem jim jen pro legraci!
Snažím se to přemoci, ale nejde to. Do očí se mi hrnou slzy. Jsem nikdo. Úplně sama. Začínají se mi otupovat smysly a já se propadám do hlubin zoufalství. Všichni se smějí. Ano, udělala jsem jim tu radost. Slané slzy mi teď ztékají po tvářích a tiše dopadají na desku školní lavice. Chci odtud pryč! Chci si někam lehnout, stočit se do klubíčka a dát průchod emocím. Ale nemohu…

Příběh Diamantového klanu - 10. část

24. ledna 2012 v 21:52 | Inka |  Diamantový klan

Jiskra s Doubkem čekali před učednickým doupětem na své dva nové společníky. Mezitím se k nim přikradl Sokolík, nejstarší z učedníků.
"Tak jaký jste měli dneska den?" zeptal se a sedl si vedle nich.
"Nudný," odpověděl mu Doubek, "v táboře se nedá vůbec nic dělat!"
"Tak to jsi asi rád, že tu už zítra nemusíš být," smál se Sokolík.
Jiskra se jen přátelsky usmívala a pohledem sledovala dva kocourky, kteří k nim mířili.
"Ahoj," pozdravila, když k nim Prášek s Datlíkem nervózně došli, "já jsem Jiskra a tohle je Doubek a Sokolík. Tak pojďte dál."
Doubek se Sokolíkem kývli na pozdrav a všech pět učedníků vešlo do doupěte.
"Vítejte v našem malém království," pronesl slavnostně Doubek a s legračním úšklebkem se uvelebil vedle Jiskry, která se mezitím stočila do klubíčka. Sokolík si také lehnul a Datlík s Práškem se usadili naproti nim. Chvíli se na sebe mlčky dívali a pak všichni naráz propukli v halasný smích. Nikdo z nich ani pořádně nevěděl, proč se smějí, prostě se smáli.
"Jděte okamžitě spát!" strčil dovnitř hlavu Orlí spár, "Doubek s Jiskrou se zítra připojí k ranní hlídce, Sokolík půjde na lov a vy dva musíte mít taky energii na první den výcviku!"

Stříbrný vešel do velitelčina doupěte. Byl tu vlhký vzduch, ale jinak bylo teplo. Velitelka seděla uprostřed malé jeskyňky a o něčem přemýšlela. Když se tu objevil kocour, posunula se a naznačila mu, aby si přisednul.
"Volala jsi mě, Diamantová hvězdo?"
"Ano," odvětila, "musím s tebou mluvit." Počkala, až si Stříbrný udělá pohodlí a pokračovala: "Jistě víš, že máme málo válečníků. Sokolík trénuje již několik měsíců a já chci, abys zhodnotil jeho lovecké schopnosti. Pošli ho zítra na lov a sleduj ho. Potom mi podáš zprávu."
Kocour přikývl, že rozumí a chystal se odejít.
"Počkej!" zarazila ho ještě velitelka.
"Ano?"
"Dej si pozor na tulačky!"
Opěr přikývl a vyběhl ven. Snad se jim nic nestane,uvažovala ještě Diamantová.

Zima se Severní září vešla do válečnického doupěte. Černodrápka s Ohnivkou už spaly a tiše vrněly. Ostatní byli na hlídkách v táboře nebo podél hranic. Kočky se stočily do klubíčka a pohlédly na sebe.
"Ty té kočce věříš?" zašeptala Zima potichu. Samozřejmě měla na mysli Černou jiskru.
"Věřím Toulčinu úsudku." pokrčila její sestra rameny.
"Ale ta přeci věří každému!" zavrčela Zima.
"A ty bys ji neměla pomlouvat a jít spát," ozvalo se z rohu a Zima si všimla, že probudila Černodrápku.
"Promiň, jestli jsem tě vzbudila, jen říkám, že je Toulka možná trochu moc důvěřivá, nic víc."
"Uvidíme časem, co se z Černé jiskry vyklube, teď to nezjistíme," prohlásila Severní zář.
"Já myslím, že náš klan nijak neohrožuje," probudila se Ohnivka. Najednou se ozvalo zašustění, do doupěte vešel Stříbrný a diskuze byla ukončena.
"Co ti chtěla Diamantová?" zeptala se Černodrápka.
"Nic, jen mi nařídila, abych ohodnotil Sokolíkovi schopnosti," řekl a svalil se vedle ní.
"Určitě to zvládne," zamumlal z polospánku než usnul úplně.


Změna času - kdo s tím přišel?

22. ledna 2012 v 18:13 | Inka |  Realita všedního dne
Uvádí se, že první, kdo přišel s nápadem zavést letní čas byl Benjamin Franklin v roce 1784. O více než sto let později ho prosazoval angličan William Willett. Když si jednou časně ráno vyjel na koni a při jízdě si všiml, že je zavřena většina okenic, říkal si, že je to plýtvání denním světlem. Tak zahájil kampaň o projednání návrhu zákona o posunu času v britském parlamentu. Avšak zemřel dříve, než byl zaveden. Král Eduard VII. nečekal na rozhodnutí parlamentu. Prohlásil Sandringham, své královské sídlo o rozloze bezmála 8000 hektarů, za zónu letního času. Tutéž změnu času později zavedl také na svých královských panstvích ve Windsoru a Balmoralu.
V praxi se letní čas začal využívat až od první světové války (1916). Státy chtěly omezit nutnost umělého osvětlení a ušetřit pohonné hmoty.
Každoroční letní čas byl v Československu zaveden v roce 1979. Po několika letech se ustálilo pravidlo, podle kterého se letní čas zaváděl poslední březnový víkend (v noci ze soboty na neděli) a končil poslední zářijový víkend. Od roku 1996 je letní čas o jeden měsíc delší - trvá až do posledního víkendu v říjnu, čímž je letní čas zaveden po větší část roku než čas pásmový. Tato změna byla provedena v celé Evropské unii, takže se přizpůsobilo i Česko.

Ptejte se, odpovím :)

20. ledna 2012 v 17:16 | Inka |  Ostatní
Nemám, co dělat a hrozně se nudím! Dneska ve dvě ráno jsme se vrátili a já celý den ležím v posteli a smrkám, smrkám, smrkám.... XD

Takže... kdybyste se chtěli na něco zeptat ohledně čehokoliv, zeptejte se a já se pokusím odpovědět i na ty nejdebilnější otázky XD

Jinak další část příběhu zatím nečekejte, táta mi nejdříve musí vrátit flashku, na které ho mám rozepsaný :(

Tak takhle dopadl náš stromeček...

5. ledna 2012 v 19:31 | Inka |  Realita všedního dne
Tak takhle dopadl náš stromeček XD
Chudák skoro celý opadal, ale ten koberec z jehličí se mi hrozně líbil XD

Příběh Diamantového klanu - 9. část

3. ledna 2012 v 21:03 | Inka |  Diamantový klan

Otevřela oči a nevěřícně zamrkala. Její pohled se setkal s překvapenými pohledy asi dvaceti koček. Ale co se stalo? Jak se tu ocitla? Pokusila se vstát, ale celé tělo měla rozbolavěné z dlouhého běhu a z toho pádu. Ano to se stalo! Utíkala před liškou! Rozhlédla se. Takže se jí opravdu podařilo najít jeden z klanů! Kočky rozzuřeně prskaly a měřily si ji nepřátelskými pohledy.
"Co jsi zač?" zasyčela Černodrápka.
"Určitě patří k tulákům!" zvolal někdo z davu.
Kočka vypadající jako malý gepard se zlatýma očima se znova pokusila postavit. Jiskra se jí snažila pomoct, ale ona ji odehnala a raději si sedla.
"Já nepatřím k žádným tuláků," prohlásila co nejpevnějším hlasem, "nejsem z vašeho lesa. Nahnala mě sem liška a já potřebuji vaši pomoc."
Diamantová hvězda kývla na Stříbrného. Ten uposlechnul její němý rozkaz a se skupinkou válečníků vyběhl z tábora prozkoumat okolí. Pak velitelka přistoupila k neznámé kočce: "Máš nějaké jméno?"
"Jsem Černá jiskra," odvětila kočka, "Jsem hrozně vyčerpaná a nemám kam jít. Nemohla bych tu chvíli zůstat?"
Ze shromážděného klanu se začaly ozývat pobouřené výkřiky: "To je opovážlivost!... Já jí nevěřím!... Může to být past!... Co když je to špeh?!... Měli bychom se jí zbavit!"
Černá jiskra se vyděsila, nedala však na sobě nic znát. Co si myslela? Že nakráčí do jednoho z klanů a oni jí jen tak pomohou? Vždyť nemají nejmenší důvod jí věřit!
"Já jí věřím," na mýtině se objevila Toulka, "myslím, že mluví pravdu."
"A podle čeho usuzuješ?" namítla Modroočka.
Severní záře pohlédla Toulce do očí. Vypadala, že je naprosto přesvědčená o nevině Černé jiskry. Přistoupila k cizí kočce a nasála její pach.
"Nemá pach jako tuláci, nepatří k nim."
Do tábora se právě vrátili vyslaní válečníci.
"Opravdu jsme narazili na lišku," oznamovala Lví tlapa, "ale podařilo se nám ji vyhnat."
"Výborně," pochválila je Diamantová hvězda a obrátila se na Černou jiskru: "Dobrá, můžeš tady zůstat. Doufám, že nezklameš naši důvěru."
Začaly se ozývat nesouhlasné výkřiky, ale jediný Hvězdin pohled je utišil.
"Děkuji," vydechla úlevou a složila se na zem.
"Můžeš-," chtěla jí navrhnout nějaké vhodné místo k odpočinku, ale Černá jiskra už zavřela oči a ztratila se ve světě snů.
"Diamantová hvězdo," ozval se za ní Toulčin hlas, "můžete ji zatím přenést k nám, postarám se o ni."
Velitelka přikývla, jeden válečník popadl spící kočku na zátylku a následoval léčitelskou učednici za Placatou skálu a do kapradin.


Příběh Diamantového klanu - 8. část

1. ledna 2012 v 17:36 | Inka |  Diamantový klan

Diamantová hvězda seděla pod placatou skálou jako obvykle a pozorovala dění v táboře. Klan se právě chystal povečeřet, ale ona pořád čekala. Zabloudila pohledem ke vchodu na mýtinku. Pořád nic! Čekala, až se vrátí hlídka, měla špatné tušení. Konečně se ozvalo zašustění a do tábora vběhli Zima, Tajemný a …
"Kde je Noc?" vyděsila se Diamantová hvězda. Zima s Tajemným se po sobě nechápavě podívali.
"Noc?" podivil se černý kocour.
"Ano, poslala jsem ji za vámi. Vy jste ji ani neviděli?"
Obě kočky zakroutily hlavou. Velitelka už na nic nečekala a beze slova vyběhla z tábora odhodlaná najít svou zástupkyni a přítelkyni. Chvíli větřila, až zachytila její pach a vydala se po něm. Ano, pomyslela si, šla za hlídkou, ale proč se tady otočila a proč byla tak nešťastná? To zjistí, až ji najde! Odrazila se od země a rozvířila při tom prach, přeskočila padlý kmen a uháněla lesem. Polštářky mechu pod jejími tlapkami postupně mizely stejně jako tráva a nízký lesní podrost. Hlínu vystřídal písek, který se nakonec změnil v hrubou skálu a les úplně zmizel. Stála na útesu. Zezdola do něj narážely vlny nekonečného oceánu a vzduch byl prosycen slanou vůní. Noc seděla na okraji útesu, ještě krok a sletěla by dolů. Oči měla opuchlé od pláče a tiše pozorovala Slunce zbarvené do ruda, které se pomalu nořilo do hlubin vod a barvilo hladinu barvou krve.
"Noc?" oslovila ji opatrně Diamantová hvězda. Noc sebou trhla. Doteď byla ponořená ve svých myšlenkách a příchod své velitelky ani nezaznamenala.
"Jsi v pořádku? Co se stalo?"
Černá kočka však stále mlčela. Jak by jí to také měla vysvětlit? Navíc by měla mít radost, že klan bude mít nový přírůstek, ne? Ach, co ji to popadlo?! Otočila hlavu a pohlédla Diamantové hvězdě do smaragdových očí. Smutně se usmála.
"Už je to dobré. Omlouvám se."
Diamantová si ji zamračeně prohlížela. Určitě nebyla v úplném pořádku, ale třeba si jen potřebovala utříbit myšlenky. Noc byla její přítelkyní již dlouho a Hvězda věděla, že se na ni může spolehnout. Nebude to z ní páčit, možná jí to Noc poví jednou sama.
"Tak pojď," povzdechla si a o něco veseleji dodala: "Čeká nás ještě jmenovací ceremoniál nových učedníků."

Vychrtlá kočka běžela lesem. Tlapky ji bolely a dech se jí zadrhával v hrdle. Měla pocit, že běží snad celou věčnost, ale liška jí byla pořád v patách. Brzy padne vyčerpáním a psovitá šelma ji dostane. Na zátylku cítila její dech a slyšela cvakat její hrozivé čelisti. Ale běžela dál. Srdce jí tlouklo jako splašené. Mohla by se otočit a bojovat, ale sama by neměla šanci. Hvězdný klane, co se mnou jen bude?! pomyslela si zoufale a prudce odbočila. Ucítila silné pachy koček. Ano, slýchávala, že v tomto lese žijí klany divokých koček. Musela přeběhnout přes hranici mezi teritorii. Potřebovala pomoc a klany byly její poslední nadějí. Musí jen najít nějaký z nich dříve než jí dojdou poslední zbytky sil. Ale to by byl opravdu zázrak! Neměla ani sílu utéct před liškou na strom. A měla hrozný hlad! Slabé nohy ji už dál neunesly. Podlomila se jí kolena a začala se kutálet kapradím.

Když se Diamantová hvězda a Noc vrátily do tábora na nebi už svítily první hvězdy. Diamantová vyskočila na Placatou skálu a svolala klan.
"Vím, je už dost pozdě," začala zvolna, "ale ještě před tím než se uložíme ku spánku bych chtěla jmenovat dva nové učedníky. Přistupte."
K velitelce přistoupila dvě koťata. Jedno bílé jako sníh a druhé stříbřitě mourovaté.
"Tento učedník se od této chvíle bude jmenovat Datlík," přistoupila k bílému koťeti, nyní již učedníkovi, "a jeho učitelkou bude Noc. Noc jsi skvělý lovec i válečník. Tvým učitelem byl Mrak. Předej všechny jeho rady a své vlastní zkušenosti tomuto učedníkovi."
Noc přikývla a popošla ke svému novému učedníkovi. Dotkla se ho nosem a Datlík dotyk zdvořile opětoval a mile se na ni usmíval.
"A tento učedník bude zván Prášek," otočila se Diamantová hvězda ke druhému kocourkovi, "Stříbrný drápe budeš Práškův učitel. Je to tvůj syn a já pevně věřím, že mu předáš všechen svůj um bojovníka a lovce."
Stříbrný dráp přistoupil ke svému synovi a učedníkovi a oba se také dotkli nosy. Prášek pohlédl na svou matku, Lví tlapu. Žlutohnědá kočka seděla opět mezi válečníky a v očích se jí zračila hrdost.
"A ještě tu mám jednu informaci," pokračovala Hvězda a všechny pohledy se opět vrátili k ní. "Doubek může od zítřka pokračovat ve výcviku"
Ze shromáždění se ozvalo radostné zavýsknutí. Doubek byl nadšením celý bez sebe. Jiskra seděla vedle něj a vousky jí pobaveně cukaly. Když si kocourek uvědomil, že na něj všichni hledí, přikrčil se a zašeptal: "Pardon."
Celý klan se vesele zasmál a shromáždění bylo u konce. Všichni gratulovali novým učedníkům a chystali se odejít do svých doupat. Najednou se ozvalo šustění a praskání kapradin a na mýtinku se vklutálela kočka.


Příběh Diamantového klanu - 7. část

1. ledna 2012 v 1:24 | Inka |  Diamantový klan

Noc se pomalu plížila lesním podrostem. Tiše našlapovala na měkké polštářky mechu a očima pozorně pročesávala okolí. Zachytila nasládlý pach malého zvířátka a potěšeně se usmála. Další kořist! Dnes se jí při lovu dařilo! Ještě více se přikrčila a připravila se ke skoku. Nicnetušící myš pobíhala v trávě před ní a shromažďovala si zásoby. Ani si nestačila uvědomit blížící se nebezpečí a skončila s kočičími drápy v těle. Noc zvedla svůj úlovek a odnesla ho k velkému dubu. Odhrnula větvičky a z prohlubně v zemi vytáhla zbytek kořisti. Všechno si to srovnala do tlamičky a opatrně zamířila do tábora. Prošla kapradinovým tunelem na mýtinu a složila svůj úlovek na hromadu.
"Noc!" uslyšela za sebou známý hlas.
"Co se děje, Diamantová hvězdo?"
"Zima s Tajemným před chvílí odešli. Ale jsou jenom dva, mohla bys je dohnat a připojit se k jejich hlídce?"
"Samozřejmě," přikývla Noc a vyběhla zpátky do lesa. Začala větřit. Jejich pach byl ještě silný, museli být blízko. Vydala se po stopě, ale najednou se zastavila. Prostrčila hlavu keřem, který jí bránil ve výhledu a konečně je spatřila. Obě kočky stály naproti sobě s přitisknutými hlavičkami jedna k druhé.
"Miluji tě," zašeptala Zima se zavřenýma očima a černý kocour šťastně zavrněl: "Já tebe taky."
"Brzy se narodí naše koťátka," pokračovala bílá válečnice. Tajemný se jen usmál a něžně olíznul své družce hlavu.
S Nocí se zatočil celý svět! Tajně byla už dlouho do Tajemného zamilovaná. A i přes to, že věděla o silném poutě mezi ním a Zimou, doufala, že má alespoň nějakou šanci. Ale teď? Její naděje se zhroutily jako domeček z karet. Cítila, jak ji začínají pálit oči a jak se jí rozostřuje pohled. Klopýtla, udělala několik vrávoravých kroků dozadu, otočila se a rozeběhla se co nejrychleji pryč.
"Slyšel jsi to?" trhla sebou Zima a poplašeně se rozhlížela.
"A co?"
"Zašustění. Jakoby nás někdo sledoval!"
"Asi se ti to jen zdálo," pronesl klidným hlasem Tajemný. "Začíná se stmívat, vrátíme se do tábora."

Flag Counter