Aktuálně
Stále žiju, nebojte se... :D
Albatros po deseti letech vydá další díly Divokých koček! Teď už můžu umřít v klidu... :'D
Nyní jsem i na Wattpadu
----------------------------------------------------

Září 2013

Školní výlet do Prahy

22. září 2013 v 4:16 | Inka |  Z cest blízkých i dalekých
Ahoj, všichni!
Minulý týden jsme byli na školním výletě v Praze - to jste asi pochopili z nadpisu - a některý z následujících dnů za mnou přišla třídní a požádala mě, abych o tom napsala článek. To už je samo o sobě dost divné, protože mě o nic takového nikdo nikdy nežádá... A tudíž jsem na ni tak divně koukala a přemýšlela, jestli to vůbec myslí vážně, a ona potom vyhrkla: "Tak když máte ten blog..." Eh, eh, cože? Dosud jsem nepochopila, jak na něj mohla jen tak náhodou narazit (to jsem taky dnes zjistila, že mám na blogu napsané celé jméno, a už mi to tak nemožné nepřipadá XD a né, že se tam teď všici podíváte!), a asi bych si měla dávat pozor, co sem píšu, že? :D Každopádně jsem se tomu smála ještě půl dne, tak mi to přišlo absurdní, ale pokusila jsem se nějaký ten článek splácat dohromady a zde máme výsledek.
Osobně si myslím, že to není zrovna nejšťastnější téma, na které by se daly psát články, ale snažila jsem se. A teď by mě zajímalo, co si o tom myslíte vy.
Samozřejmě, pokud bych to měla posílat Vaisovi apod., vyškrtla bych z toho tu ne příliš lichotivou větu o Českých drahách. Především jakožto dcera nádražáka.

Ale no tak! Jsou čtyři ráno, nic extra nečekejte a za překlepy a přehlédnuté chyby se omlouvám. Očekávám však, že mě na ně alespoň upozorníte.


Divergence

10. září 2013 v 19:32 | Inka |  Ostatní
V minulém článku jsem vyprávěla o svém fiktivním setkání s Tris z knihy Divergence a napadlo mě, že bych vás mohla blíže seznámit i s knihou...

Setkání s Tris - původní plná verze

6. září 2013 v 19:30 | Inka |  Povídky apod.
Sedím na zemi a zády se opírám o bílou zeď. Chlad mi z ní proudí do celého těla, ale já ho nevnímám. Nevím, jak dlouho tu jsem, ani proč, jen vím, že už nemám sílu vstát. Mělce dýchám a s téměř odevzdaným výrazem zírám do šedého a pustého světa kolem. Cítím se úplně stejně. Prázdně.
Najednou na rameni ucítím něčí dotek a vzhlédnu. Přede mnou stojí drobná dívka s krátkými světlými vlasy. "Tris?" podivím se, když mi dojde, že je to Beatrice z Divergence. "Kde se tu bereš?"
Nic neříká, jen si mě smutně prohlíží. "Co se děje?" zeptá se tiše.
"Vzdávám to, život nemá smysl…"
"A proč by neměl?" zamračí se na mě, ale její hlas nezní naštvaně. Mám pocit, že přesně ví, co odpovím. Že ví, co se mi honí hlavou.
"Nevím. Jsem jiná než ostatní. Nikdy nikam nezapadám. Stala se ze mě osamělá, zatrpklá holka, která neví, co chce a nikomu na ní nezáleží. Za co takový život stojí? Potkávat dennodenně lidi, kteří mě buď ignorují, nebo se mi vysmějí. Nemít žádný cíl." Chápavě se na mě usměje. "Tebe jsem vždy obdivovala. Za tvoji odvahu a odhodlání stále se prát se životem. Taková já nikdy nebudu. Nejsem na to dost silná…" Slova ze mě vytrysknou jako vodopád. Věřím Tris víc, než komukoliv jinému. Vím, že ona mě pochopí. Taky musela zápolit s pocitem, že nikam nepatří, že je odlišná, divergentní. Sedne si naproti mně a zahledí se mi do očí.
"To přece není pravda," namítne. "Ty to v sobě máš. Odvahu i sílu postavit se všem překážkám. Jen ji musíš objevit." Nečekaně vstane a pomůže mi na nohy.
"Myslíš?" zatvářím se pochybovačně.
"Vím to. A ty to v hloubi duše víš taky. Svět je krutý a je těžké najít místo, kam patříš. Ale nesmíš to vzdát. A musíš ostatním ukázat, že jsi hodna jejich respektu." Zamyslím se nad tím a pomalu mi začíná docházet, že má asi pravdu. Nesmím to jen tak vzdát. "A ještě něco - ty nejsi sama. Máš rodinu, která tě miluje už jen pro to, že jsi. Na to nesmíš zapomínat. Nikdy nejsi sama, i když si tak připadáš." Zhluboka se nadechnu a obdařím Tris úsměvem. Tělem se mi začne rozlévat zvláštní pocit, prázdnota odeznívá.
"Nevzdám to a nezapomenu," přikývnu rázně a sama tomu začínám věřit. Pak si uvědomím, že se svět kolem nás proměnil. Stojíme uprostřed stromové aleje a na modrém nebi svítí slunce. Všude kolem září barvy. "Ale- co se stalo?" nechápavě se rozhlížím kolem.
Tris se rozesměje a vyplaší tak hejno ptáků. "Mě se neptej, tohle je tvůj sen."
"Sen?" vyvalím na ni oči, ale vše začíná dávat větší smysl.
"Ano, ale je čas vstávat," poklepe si na hodinky, které na ruce ve skutečnosti ani nemá. Povzdechnu si a pevně ji obejmu. "Díky," zamumlám a zase se odtáhnu, abych jí viděla do tváře. "Uvidíme se ještě někdy?"
"Jistě," přikývne. "Minimálně při dalším díle!" opět se začne smát, ale její hlas už ke mně doléhá z velké dálky a svět kolem se pomalu vytrácí.

Setkání s Tris - zkrácená verze

6. září 2013 v 19:14 | Inka |  Povídky apod.
Sedím a zády se opírám o bílou zeď. Nevím, jak dlouho tu jsem, ani proč, jen vím, že už nemám sílu vstát. Mělce dýchám a s téměř odevzdaným výrazem zírám do šedého a pustého světa kolem. Cítím se úplně stejně. Prázdně.
Na rameni ucítím něčí dotek a vzhlédnu. Přede mnou stojí drobná dívka se světlými vlasy. "Tris?" podivím se, když mi dojde, že je to Beatrice z Divergence. "Kde se tu bereš?"
Nic neříká, jen si mě prohlíží. "Co se děje?"
"Vzdávám to, život nemá smysl."
"A proč by neměl?" zamračí se, ale její hlas nezní naštvaně. Mám pocit, že přesně ví, co se mi honí hlavou.
"Jsem jiná než ostatní. Nikam nezapadám. Stala se ze mě osamělá, zatrpklá holka, která neví, co chce a nikomu na ní nezáleží. Za co takový život stojí?" Chápavě přikývne. "Tebe jsem vždy obdivovala. Za tvoji odvahu a odhodlání stále se prát se životem. Taková já nikdy nebudu. Nejsem na to dost silná." Slova ze mě proudí jako vodopád. Věřím Tris víc, než komukoli jinému. Vím, že mě pochopí. Taky musela zápolit s pocitem, že nikam nepatří, že je odlišná, divergentní. Sedne si proti mně a zahledí se mi do očí.
"To přece není pravda," namítne. "Ty v sobě máš odvahu i sílu postavit se všem překážkám. Jen ji musíš objevit." Pak vstane a pomůže mi na nohy.
"Myslíš?" zapochybuji.
"Vím to a ty v hloubi duše taky. Je těžké najít místo, kam patříš, ale nesmíš to vzdát. Musíš ostatním ukázat, že jsi hodna jejich respektu." Zamyslím se nad tím a dojde mi, že má pravdu. Nesmím to jen tak vzdát. "A ještě něco - ty nejsi sama. Máš rodinu, která tě miluje už jen pro to, že jsi. Na to nesmíš zapomínat." Obdařím Tris úsměvem. Tělem se mi začne rozlévat zvláštní pocit, prázdnota odeznívá.
"Nevzdám to a nezapomenu," přikývnu a pomalu tomu začínám věřit. "Díky, Tris."
Flag Counter