Sedím a zády se opírám o bílou zeď. Nevím, jak dlouho tu jsem, ani proč, jen vím, že už nemám sílu vstát. Mělce dýchám a s téměř odevzdaným výrazem zírám do šedého a pustého světa kolem. Cítím se úplně stejně. Prázdně.
Na rameni ucítím něčí dotek a vzhlédnu. Přede mnou stojí drobná dívka se světlými vlasy. "Tris?" podivím se, když mi dojde, že je to Beatrice z Divergence. "Kde se tu bereš?"
Nic neříká, jen si mě prohlíží. "Co se děje?"
"Vzdávám to, život nemá smysl."
"A proč by neměl?" zamračí se, ale její hlas nezní naštvaně. Mám pocit, že přesně ví, co se mi honí hlavou.
"Jsem jiná než ostatní. Nikam nezapadám. Stala se ze mě osamělá, zatrpklá holka, která neví, co chce a nikomu na ní nezáleží. Za co takový život stojí?" Chápavě přikývne. "Tebe jsem vždy obdivovala. Za tvoji odvahu a odhodlání stále se prát se životem. Taková já nikdy nebudu. Nejsem na to dost silná." Slova ze mě proudí jako vodopád. Věřím Tris víc, než komukoli jinému. Vím, že mě pochopí. Taky musela zápolit s pocitem, že nikam nepatří, že je odlišná, divergentní. Sedne si proti mně a zahledí se mi do očí.
"To přece není pravda," namítne. "Ty v sobě máš odvahu i sílu postavit se všem překážkám. Jen ji musíš objevit." Pak vstane a pomůže mi na nohy.
"Myslíš?" zapochybuji.
"Vím to a ty v hloubi duše taky. Je těžké najít místo, kam patříš, ale nesmíš to vzdát. Musíš ostatním ukázat, že jsi hodna jejich respektu." Zamyslím se nad tím a dojde mi, že má pravdu. Nesmím to jen tak vzdát. "A ještě něco - ty nejsi sama. Máš rodinu, která tě miluje už jen pro to, že jsi. Na to nesmíš zapomínat." Obdařím Tris úsměvem. Tělem se mi začne rozlévat zvláštní pocit, prázdnota odeznívá.
"Nevzdám to a nezapomenu," přikývnu a pomalu tomu začínám věřit. "Díky, Tris."


Tak to je krásné setkání!