Aktuálně
Stále žiju, nebojte se... :D
Albatros po deseti letech vydá další díly Divokých koček! Teď už můžu umřít v klidu... :'D
Nyní jsem i na Wattpadu
----------------------------------------------------

Neviditelná výstava, "vánoční nákupy" a pomsta tramvají

3. března 2014 v 17:16 | Inka |  Z cest blízkých i dalekých
Byl to dlouhý prosincový den... Ano, vím, že je už březen. Tento článek byl pěkných pár týdnů v Rozepsaných (vlastně něco přes dva měsíce), ale... nyní jsem ho dopsala!
Popsané události se odehrály pár dní před Vánoci.


Můj výlet do Prahy začal jako nevinná školní akce. Celá třída se měla sejít na nádraží v 8:20, ale nebyla bych to já, kdybych nepřišla o dvanáct minut později - minutu před odjezdem vlaku. Paní profesorka však jen překvapeně opětovala můj pozdrav a vše se obešlo bez větších komplikací. Naše padesátičlenná skupina (jela s námi ještě jedna třída) obsadila polovinu osobního vlaku a mohli jsme vyrazit!
Během cesty jsme se rozdělily na skupinky a každá obdržela mapu, podle níž měla v Praze najít určité kontrolní body, na kterých bylo zapotřebí určitým způsobem zjistit určitá čísla. Nakonec všechny trasy končily na Karlovu náměstí, odkud jsme se společně vydali na "Neviditelnou výstavu" pořádanou v prostorách Novoměstské radnice.
Výstava byla skvělá, nic podobného jsem nikdy nezažila! Zavedli nás do zatemněných místností, kde jsme si neviděli ani na špičku nosu. Účelem toho všeho bylo vyzkoušet si, jak vnímají svět nevidomí lidé. Vnitřek byl zařízený jako různá místa z reálného života - nejdříve jsme si prošli byt, pak tržiště, ulici, les, výstavu soch a nakonec jsme poseděli v baru, kde jsme si (stále po tmě) mohli koupit něco k pití.
Když jsem se v té temnotě ocitla, měla jsem pocit, jako bych byla v jiném světě. Kráčela jsem opatrně podél stěny, jednou rukou jsem se jí držela a druhou měla nataženou před sebou, abych do ničeho nenarazila - což ne vždy vyšlo. Slyšela jsem holky, jak na sebe někde v mé blízkosti pokřikují a hlásí, co právě objevily. Jejich hlasy mi připadaly na míle vzdálené a zároveň šíleně hlasité, až jsem měla pocit, že mi praskne hlava. Často na mně spočinula něčí ruka s dotazem: "Kdo jsi?". Vždy jsem odpověděla: "já", a zdálo se, že mě lidé poznali po hlase tak jako já je. Ovšem spolužačky z druhé skupiny (vstupovali jsme tam asi po osmi) tvrdily, že jim to dělalo problémy.
Já jsem se navíc málem přizabila o auto a prožila si čelní náraz do stromu, když jsem zapomněla dát ruku před sebe. Taky jsem se pokusila zapnout počítač, ale zjistila jsem, že k němu není připojený ani jeden kabel, natož aby byl v zásuvce.
Po hodině strávené v temnotě jsme přivírajíce oči před ostrým světlem zamířili do viditelné části výstavy, kde jsme čekali na ostatní. Tedy všichni kromě mě. Já si jen došla pro věci a vyčkávala návratu paní profesorky, s jejímž svolením jsem pak budovu opustila - doma jsem si vyprosila omluvenku z důvodu vánočních nákupů. Při odchodu jsem u pokladny narazila na profesorku Horákovou, která se tam se svojí třídou teprve chystala, a ta se mě hned vyptávala, jaké to tam bylo.
"Je to dobrý! Taková šílená tma," spustila jsem. "Nevidíte vůbec nic, jen mžitky před očima!"
Její vyděšený výraz před sebou mám ještě teď a to jsem ji ani vyděsit nechtěla :D
Vyšla jsem tedy z radnice a zamířila k tramvajím. I když jsem se zapřísáhla, že už do ní nikdy nevlezu, okolnosti jinak nedaly. Naštěstí jsem alespoň nalezla místo k sezení a ostatní cestující tak nebyli ohroženi mojí neschopností udržet stabilitu. Protentokrát...
Předcházející den jsem se domluvila s Rasty, že ji navštívím u nich ve škole, a tak jsem teď mířila tramvají č. 22 na Kubánské náměstí. Rasty říkala, že obdivuje moji odvahu (v té části Prahy jsem nikdy nebyla), ale já na tom nic tak zvláštního nevidím. Prostě výlet.
Přesto jsem se při výstupu zarazila, když jsem ji nikde neviděla. Přecházela jsem po náměstí a snažila se jí dovolat, ale telefon nikdo nezvedal. S povzdechem jsem tedy našla směr, o němž jsem se domnívala, že je správný, a vyrazila do neznáma. Brzy jsem spatřila žlutou budovu s velkými okny, skrz která jsem viděla stejná světla jaká máme i na našem gymplu. Jen podle toho jsem usoudila, že je to ona škola a... měla jsem pravdu!
Právě v tu chvíli volala Rasty, chudinka celá vystrašená se mě ptala, jestli už jsem vystoupila z tramvaje.
"Jasně, teď stojím před nějakou žlutou budovou."
"Aha, to bude možná ono a..."
"Rasty? Podívej se rovně."
"Rovně?"
"Ano, rovně. Tam ne, otoč hlavu trochu doleva. Říkám doleva! Ne! Proč koukáš doprava? *smích*"
(Až teď mi došlo, že ona opravdu koukala doleva a já myslela na levo z mého pohledu :'D)
Tak jsme se našly, viděla jsem ji vycházet ze školy. Najedla jsem se u nich v jídelně - tak divně na mě všichni koukali - a po delší době jsme si zase hezky popovídaly. Po zvonění - které jsem mimochodem vůbec nezaznamenala - musela Rasty zase na hodinu. Cestou jsme narazily na Snoew, se kterou jsem si dala sraz za hodinu před školou, a čas mezitím jsem se rozhodla prozkoumat okolí. Holky mě poslaly do nákupního centra Eden, ovšem ten byl ve skutečnosti opačným směrem, takže jsem do něj nakonec nedošla. Bloumala jsem ulicemi, potkávala spoustu spěchajících lidí a užívala si dne mimo školu. Ráda bych řekla, že jsem objevila něco zajímavého, ale nechci lhát.
Při zpáteční cestě jsem přebíhala hlavní silnici. Nejelo po ní moc aut, takže jsem se vybodla na nějaké hledání přechodu pro chodce. Stačilo už jen přejít koleje a byla bych na chodníku. Najednou však - zrovna, když jsem vkročila do kolejiště - jsem zaslechla zacinkání a na okraji mého pohledu zahlédla jakýsi pohyb. Ztuhla jsem na místě a pomalu otočila hlavu doprava. Připadalo mi, jako by se celý svět zpomalil. Na mě se nekompromisně řítila tramvaj a v mé hlavě vířily tisíce myšlenek. Ano... až moc myšlenek na malý zlomek sekundy. Možná to nebyl nejlepší nápad... Mám jít dopředu, nebo zpátky? Krok zpátky by byl příliš nejistý... A nebylo by logičtější jít k nejbližšímu bezpečnému místu? Ale která strana je blíž? Fuu... Za mnou jezdí auta, pozadu tam rozhodně skákat nebudu. A otočení by zabralo moc času... Takže dopředu? Ustojím tak dlouhý krok? Neměla jsem si brát podpatky... Ale no tak, Inko! Prostě odtud vypadni!!
Tramvaj zacinkala ještě naléhavěji, poslední metr ode mě. V tu nejposlednější chvíli jsem skočila a roztáhla ruce, abych ustála dopad. Ustála. Ve stejném okamžiku tramvaj projela místem, kde jsem před chvílí stála - jen několik málo centimetrů za mými zády. Vítr mi rozcuchal vlasy a já jen překvapeně vytřeštila oči na chodník před sebou. Zajímavé... Po zpožděné reakci na blížící se tramvaj jsem se ušklíbla a pokračovala v cestě.
Měla jsem být vyděšená? Přeci jen nechybělo málo a skončila jsem pod smrtícími koly... Já se však jen smála při představě, že se mi tramvaje chtějí pomstít za to, jak je pomlouvám na blogu. Ani tep se mi při té příhodě o moc nezrychlil.
Zbytek dne jsem strávila se Snoew a Rasty. Abych neměla moc velké výčitky svědomí, našla jsem si i čas zajít do nákupního centra a po nějakých vánočních dárcích se opravdu podívat. Ovšem bezvýsledně. Ale do Vánoc zatím času dost...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lea Lea | 5. března 2014 v 12:14 | Reagovat

Ou, tak to byl tedy pěkně nabytý den. O.o Nechtěla bych být v tvé kůži před tou tramvají, ale naopak tu neviditelnou výstavu bych si ráda zkusila projít :-D

2 Inka Inka | E-mail | Web | 6. března 2014 v 10:26 | Reagovat

[1]: tak běž, co ti brání? :-D

3 Lea Lea | 8. března 2014 v 20:14 | Reagovat

[2]: No.. nic :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Flag Counter