22. července 2015 v 16:10 | Inka
|
Byl jednou jeden tábor (konkrétně minulé dva týdny) a na tom táboře pár bláznivých skautů…
Slunce se právě vyšplhalo na nejvyšší bod na obloze a spalovalo krajinu pod sebou. Teplota se po několika chladnějších dnech opět vyšplhala nad hranici třiceti stupňů. Ideální chvíle vyrazit na túru, co říkáte?
Lotka se letos rozhodla plnit Survival, "boj o přežití". V krosně si nesla spacák, karimatku, náhradní oblečení a jídlo na dva dny. Já jako její doprovod jen bundu a mapu. K tomu každá tři litry vody, abychom tohle vedro vůbec přežily. Před sebou jsme měly bezmála padesát kilometrů a časový limit čtyřiadvaceti hodin.
Původně jsme chtěly vyrazit v sedm hodin ráno, abychom měly aspoň nějakou šanci dojít za světla. Nyní tato vyhlídka klesla na nulu. Dopoledne jsme se s ostatními zúčastnili bitky, při které jsme se zamaskovaní snažili dobýt tábor dětmi opevněný. Jako munice nám posloužily hadrové míčky, ale nutno podotknout, že jsme moc úspěšní nebyli.
Nyní, když se všichni odebrali na oběd, jsme vyfasovaly GPS, která nám měla měřit ušlé kilometry, a mohly jsme vyrazit.
Nejprve jsme došly z našeho tábora do Horažďovic, kde jsme se napojily na červenou turistickou stezku. Rozcestník vesele hlásal, že do Strakonic je to "jen" osmnáct a půl kilometru.
Účinky úmorného počasí jsme naplno pocítily už v samém počátku naší cesty, kdy jsme snad po každém kilometru zastavovaly na pití ve stínu vděčné za trochu chladu. U kaple sv. Anny nějaké dva kilometry od Horažďovic jsme se dokonce osvěžily čerstvou vodou z pramene a v další fázi cesty se nacpaly hromadou malin. Tedy Lotka se cpala. Zastavovala na každém metru i přes mé protesty, že takhle nikam nedojdeme, ale podělila se.
Cestou jsme pak debatovaly, který patron nad námi stojí. Vzhledem k tomu, že jsme nepřišly na to, kdo je patronem cest (ano, velice se stydíme), dostal nás na krk sv. Jiří, patron skautů.
V Kozlově jsme daly pauzu na pozdní oběd. Na trávníčku ve stínu lip naproti místní hospodě jsme spořádaly třetinu bochníku chleba a většinu masové konzervy. Moc dobrá konzerva! Vyčerpané horkem a dopolední bitkou jsme si pět minut zdřímly a šlapalo se dál. Za řekou ve Střelských Hošticích jsem obohatila svou sbírku o další turistickou známku a v místním Coopu jsme sehnaly toliko potřebnou zásobu sušenek a zmrzlinu.
Další větší pauzu jsme si daly až u Březového potoka pod Katovickou horou, kdy na GPS svítila první desítka. Poslaly jsme do tábora zprávu, že žijeme (jak jsme dostaly nakázáno). Prošly jsme se po starém mostě, který původně vedl přes staré koryto potoka a možná ho nechal vybudovat sám Žižka. Dnes potok teče o pár metrů dál a kamenný most tu stojí jen jako věčná památka časů minulých.
V Katovicích jsme se posílily točenou Kofolou. Ostatní návštěvníci místní hospody na nás tak divně koukali. Copak nikdy neviděli dvě zmořené holky s šátkem kolem krku?
Když jsme konečně po sedmé hodině večerní dorazily do Strakonic a pod hradem doplnily zásobu vody, na GPS svítila teprve patnáctka. V tu chvíli jsme pocítily vlnu beznaděje. Jak to může být tak málo? Podle mých výpočtů jsme ušly minimálně o pět víc, tak kde se stala chyba?
"A není to náhodou v mílích?" vysvitla mi spásná myšlenka.
"Kolik je míle kilometrů?"
"Jak to mám sakra vědět?" zabručela jsem. Naštěstí pomohl strýček Google a po přepočtu mi to hodilo něco přes dvacet čtyři kilometrů. Což mi zase připadalo nějak podezřele moc. Rozřešení přineslo až nastavení již zmíněné GPS. Lotka ji bránila, seč mohla, s nedůvěrou v očích mi ji odmítala svěřit do rukou. Přesvědčila jsem ji však, aby se v ní trochu pohrabala a opravdu byla v mílích. Ten pocit euforie po přepnutí na kilometry! Byly jsme téměř v půlce! My to nakonec dáme!
S nově nabitou energií (o kterou se postarala i čokoláda z místní Billy) jsme vykročily na druhou polovinu naší cesty. Zpívaly jsme si do kroku přisprostlé písničky, které jsme v táboře zpívat nemohly, a skončily u:
"Těch tisíc mil, těch tisíc mil
má jeden směr a jeden cíl
tábor náš, ta malá plachtová stavení."
Začalo se stmívat a my se prodíraly lesem ze všech stran napadány komáry. Alespoň se ochladilo a nám se šlo hezky zčerstva. Obcházely jsme padlé stromy ležící přes cestu - a že jich nebylo málo - až se Lotka obávala, že úplně zabloudíme. Proklínala ten les a úpěnlivě prosila, aby už skončilo její utrpení. Ve chvíli, kdy jsme vyšly na silnici, se už chtěla radovat - pak ale zjistila, že les pokračuje i za ní. Tentokrát naštěstí bez popadaných stromů. Tma však stále houstla a my zrychlily, abychom využily poslední zbytek denního světla.
Padla noc a my se stále motaly v lesích. Už jsme neviděly zelené značky namalované na kmenech stromů a čas od času bylo třeba posvítit si na ně baterkou. Nejistě jsme tápaly po lesních cestách, vracely se, hledaly odbočky na téměř nepostřehnutelné pěšiny. Konečně jsme se dostaly ven.
U Kraselova jsme si půl hodinky zdřímly, přeci jen nám po tak vyčerpávajícím dni docházela energie a měly jsme ještě pěkný kus před sebou.
Zbytek cesty jsme šly po silnici. Doléhala na nás únava. Lotka si ztěžovala na puchýře a mě začala chytat křeč do pravého lýtka. Přestávku jsme dělaly v každé vesnici. Už i to mluvení nás vyčerpávalo. Odevzdaně jsme rázovaly po jednotvárném asfaltu a ani se neděsily stínů kolem. Obě jsme se v duchu modlily za náš krásný stan s podsadou, který se z tohoto vzdáleného pohledu zdál tak nedosažitelný.
Na pětačtyřicátém kilometru naší cesty se nám vybila GPS.
"Budou nám muset věřit. A jestli ne, asi někoho tou holí přetáhnu," prohlásila jsem důležitě zvedajíc svou hůl, kterou jsem si vyrobila počátkem tábora. Právě jsme míjely ceduli oznamující osm kilometrů do Horažďovic. Moc mě to na duchu nepozvedlo, ale teď jsme aspoň měly jistotu, že ujdeme přes padesát kilometrů.
Původně jsem si to v Boubíně chtěla zkrátit stezkou přes les, ale Lotka mě označila za blázna. Bylo kolem třetí hodiny ranní a my se stále ubíraly po prázdné silnici. V dálce se začala objevovat světla.
"Horažďovice!" zvolala vítězoslavně Lotka.
Posílily jsme se zbytkem čokolády. Jak se nám najednou zvedla nálada! Dokonce se mi zostřilo únavou rozmazané vidění.
Do našeho tábora pod Práchní jsme dorazily ve čtvrt na pět ráno, kdy se na východní obloze objevilo první světlo. Hlídka na nás valila oči, prý kde se tu bereme. V nohách jsme měly bezmála pětapadesát kilometrů za patnáct hodin i s přestávkami. Kupodivu mě nohy nebolely. Ani druhý den, kdy mě Lotka vzbudila po třech a půl hodinách spánku a hodlala se normálně zapojit do programu, jen občas mi škublo v lýtku. Všichni na nás nevěřícně zírali a já se později doslechla, že ostatní po padesátce nemohli dva dny chodit.
Nu což, jsme prostě nejlepší! Dokázaly jsme to, překonaly jsme vlastní limity. I když jsme půl dne vypadaly jako chodící mrtvoly, ten pocit vítězství za to stál. Takže příští rok znova a tentokrát s plnou zátěží!
Turistice zdar!
51? To bychom my jako skautky nedaly
Šly jsme jen 41 celkem a to jsme mezitím přespávaly a i vedoucí měly dost. Naše hlídka by pěkně koukala, kdyby přišly všechny skautky ráno. Ty světlušky moc rády hlídky nemají
)
Příští rok asi umřeš, ale přeju ti to! ^^ (Jakože.. ne tu smrt, ale to, že si to užiješ