Aktuálně
Stále žiju, nebojte se... :D
Albatros po deseti letech vydá další díly Divokých koček! Teď už můžu umřít v klidu... :'D
Nyní jsem i na Wattpadu
----------------------------------------------------

Desconeut - Část 2 - Adelaide

15. srpna 2016 v 10:01 | Inka |  Desconeut


Probudilo mě jasné sluneční světlo dopadající do malé jeskyně, v níž jsem nocovala, a závan svěžího vzduchu. Vystoupila jsem na skalní římsu a zhluboka se nadechla. Konečně tu bylo jaro. Miluji jaro!

Mé jméno je Adelaide, zkráceně prostě Adel. Podle mého předcházejícího projevu by se dalo snadno hádat, že mým živlem bude země, která vlastně pochází od vládkyně jara. Nebo vzduch, vzhledem k tomu, že přespávám v jeskyni vysoko v horách. Ale není to tak. Já vlastně netuším, co je mým živlem. Nemám žádné zvláštní schopnosti. Nedokážu létat v oblacích, ani chrlit oheň. Pod vodou dlouho nevydržím a květinám nerozumím vůbec. Co když žádný živel prostě neovládám?
Moje matka dokázala ovládat vzduch, stejně tak bratr. Když jsem byla malá, brávali mě mezi sebe na cestě oblohou. Ale to bylo už tak dávno. Předtím než zmizeli beze stopy.
Od té doby se potuluji světem a hledám je, nebo alespoň sebemenší zmínku o jejich osudu. S přibývajícími úplňky však mé naděje stále klesají a já pomalu přestávám věřit. Ale s každým východem slunce přijde nová naděje. Někde tam jsou, ztraceni v Desconeutu, a potřebují mou pomoct. Nebo jen já potřebuji je, aby se konečně vše vyjasnilo?
"Vánku!" zakřičela jsem do jarního vánku. Jaká ironie, třeba donese má slova až k mému bratříčkovi, který nese jeho jméno. Třeba tentokrát uslyší mé volání a přijde za mnou sám…
"Co tu tak křičíš?" ozval se nade mnou nabručený hlas a já leknutím uskočila zpět do jeskyně. Na římsu, kousek od místa, kde jsem před chvílí stála, seskočil mohutný kocour a nechápavě se rozhlížel po na pohled prázdné jeskyni.
Ano, uznávám, jednu zvláštní schopnost mám. Umím od sebe odklonit paprsky světla tak, abych byla neviditelná. Neptejte se, jak to dokážu, sama nemám zdání.
Kocour dál pohledem zkoumal jeskyni, větřil, ale očividně nedospěl k žádnému smysluplnému závěru.
"Kočka pitomá, vyplašilas mi kořist," zamumlal spíše k sobě než ke mně a otočil se k odchodu. Když byl konečně pryč, vydechla jsem a až teď si všimla, že jsem celou dobu zadržovala dech.


Opatrně jsem seskakovala po balvanech tvořící úbočí hor. Celé Jižní pohoří vypadá takhle - holé kamenité svahy, sem tam nějaký ten zakrslý keř. Ale jinak sucho a nevábné teplo, které s ubíhajícím dnem jen zesiluje. Vlastně ani nevím, jak mě napadlo hledat je zrovna tady. Kromě ohnivých koček sem nikdo moc nezbloudí.
A kam že jdu teď? Nemám tušení, kam mě mé tlapky donesou. Poslední dobou se mé pátrání proměnilo v bezcílné bloumání po kraji. Možná bych měla zamířit do Údolí, už dlouho se potuluji v Hraničních horách, mohlo mi něco uniknout.
Sestoupila jsem až na dno úzkého kaňonu, jímž protéká malý potůček. Doufala jsem, že tu aspoň najdu nějakou vhodnou snídani, ale je tu stín a všechny zdejší ještěrky jsou stéle někde zalezlé. Ano, ještěrky, v těchto končinách nic jiného nenajdete.
I přes námitky mého žaludku jsem se vydala dál po proudu. Nikdy jsem tu nebyla, ale v Hraničních horách Desconeutu se všechny toky nakonec stáčí do Údolí k řece Surrye, takže se tu ani nedá zabloudit.
Den pomalu míjel a já se stále trmácela podél potoka. Vůbec jsem si nevšimla, že jsem v uplynulých dnech pokročila tak daleko do hor. Polštářky na tlapkách jsem už měla celé odřené od ostrých hran kamenů lemujících břeh.
Potok se klikatil nazdařbůh krajinou, občas bylo třeba přejít na druhý břeh, neboť najednou tekl podél kolmé skalní stěny, a voda v něm byla strašně ledová, jako připomínka toho, že ještě včera tu vládla zima.
Polední slunce vylákalo z úkrytů pár zvědavých ještěrek a já se konečně mohla najíst, což mi dodalo aspoň trochu energie na další pochod. Chtěla jsem být už pryč z tohohle pustého místa! V zimě Jižní hory posloužily jako dobrý úkryt, protože tady nikdy nenapadne sníh - to by vládce léta nepřežil - ale jinak to bylo smutné a bezútěšné místo.
Najednou se ostré kameny pozvolna změnily ve štěrk, který pode mnou vesele křupal. Zvedla jsem únavou skloněnou hlavu a musela se usmát. Hory se přede mnou konečně rozestoupily a odhalily zelené pláně táhnoucí se do dálky. Vítr ke mně zavál vůni mnoha barevných květin, jež je zdobily.
Po náročném sestupu už mi nezbylo moc energie, abych se vydala aspoň k nejbližšímu lesíku, a tak jsem jen opatrně zalezla pod ostružinový keř stojící opodál a spolu se zapadajícím sluncem usnula bezesným spánkem.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kim Kim | Web | 15. srpna 2016 v 20:43 | Reagovat

Jíst ještěrky? Brrr... ;-) Asi bych si nedala, ale kdybych měla hlad,mluvila bych asi jinak. :-? Jsem zvědavá, jak se to ohledně živlů vyvine, ale rodina je přeci jen přednější. :-D :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Flag Counter