20. srpna 2016 v 16:40 | Inka
|
Můj táta do mě od mých patnácti let hučel, ať si najdu brigádu, a macecha ho v tom jen podporovala. Ale jak si má patnáctiletý člověk v dnešní době najít brigádu? Doby komunistické, kdy na vás snad čekali na každém rohu, jsou přeci už dávno pryč! A tak se ani nám s kámoškou nepodařilo najít na léto brigádu, jelikož v našem malém městě jsou jen supermarkety, které berou až od osmnácti na pokladnu.
Bylo tedy třeba hledat v širším záběru. Nakonec až v Praze, která vlastně není až tak daleko, a když máte vlak skoro zadarmo, dokonce se to i vyplatí!
Ta vhodná příležitost pro start mojí profesní kariéry se objevila celkem náhodou, když už jsem veškeré pokusy vzdala. Najednou se mi do cesty postavil ten plakát, na který jsem celý rok čekala! Plakát s nápisem "přijmeme brigádníky".
Zastavila jsem se uprostřed kroku a chvíli na něj jen zírala a nebyla si jistá, co mám dělat dál. Má touha najít si konečně brigádu, aby mi doma už dali pokoj a abych si vydělala peníze na historické kostýmy na šerm, nakonec zvítězila nad strachem z neznáma, a tak jsem započala svou nevelkou kariéru v jednom nejmenovaném fastfoodu na jednom velkém nejmenovaném nádraží!
Nenapadlo by mě, jak mě ta zkušenost změní, ale nikdy jsem svého tehdejšího rozhodnutí nelitovala.
Pamatuji si ten den jako včera. Asi půl hodiny jsem přecházela sem a tam podél vchodu. Mám to zkusit? Co když se totálně ztrapním? Co když se mi vysmějí a pošlou mě domů? Tep se mi zrychlil a ruce se mi třásly. Ale vždyť nemáš co ztratit! Přeci se tam už nikdy nemusíš ukázat! Byla jsem vystrašená školačka, shrbená a schoulená do sebe, vlasy rozpuštěné a shrnuté do obličeje, aby mi nebylo vidět do očí. Když jsem promluvila, zjistila jsem, že se mi třese i hlas.
Ale oni se mi nevysmáli! Naopak! Ten pán byl na mě moc hodný, když mi vše vysvětloval. Musím přiznat, že jsem ho poslouchala jen napůl. Já budu mít brigádu! Samozřejmě bylo nutné ještě vyřídit formality a všechny papíry, ale už při tom pohovoru jsem byla tak nadšená! Nevím, jestli byli totálně zoufalí z nedostatku lidí a brali každou trosku, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Dostala jsem svou šanci a nepustila ji.
Po nějakém čase obíhání doktorů přišla moje první směna. Vlasy jsem si musela sepnout do ohonu a sundat hodinky i přívěsek. Když jsem v šatně koukala do zrcadla, přišlo mi to tak nepřirozené, že jsem se sama sebe skoro lekla. Připadala jsem si tak odhaleně, že to snad víc ani nešlo. Byl to divný pocit, moc divný. Ale na druhou stranu moc osvobozující. Byl to první krok, který jsem učinila k sobě samé.
Ani nechápu proč, ale všichni se na mě usmívali. Vlastně jsem jim první den udělala ve všem chaos a nikdo nevěděl, že mám přijít, což byla taky taková trapná chvilka, ale domů mě neposlali.
První dny byly šílené. Já byla hrozně pomalá, pořádně jsem nevěděla co a jak, ale přes to mě to bavilo. Úplně mě to pohltilo, ve snech mi pípaly fritézy.
Mohla jsem využít všechnu svou nadbytečnou energii nashromážděnou za roky vysedávání u počítače a knih. Z počátku jsem měla trochu problém v komunikaci s ostatními, ale jelikož v kuchyni jeden bez druhého moc nefungujeme, jinak to nešlo. Potkala jsem tam spoustu zajímavých lidí. (A že se tam točí hodně lidí.) Snad poprvé v životě si mě někdo vážně všímal a pomáhal mi se zlepšovat v tom, co dělám - i když se jednalo o plácání hamburgerů.
Posílali mě na kasu se slovy: "hlavně se nezapomeň usmívat!" A já se usmívala. A zjistila jsem, že když se na lidi usmíváte, oni se ve většině případů taky usmějí a někdy za svou objednávku dokonce i poděkují. Párkrát jsem si od zákazníků vyslechla, že mám moc pěkný úsměv, párkrát se mě nějaký týpek (asi pod vlivem) pokoušel pozvat na kávu. Naučila jsem se lidem koukat zpříma do očí a mluvit nahlas, jelikož jinak v tom hluku nebylo slyšet vůbec nic. Zjistila jsem, že s některými je i legrace.
Ano, byli tam i negativní lidé. Jednou přišel ožralý týpek, nadával nám, vykopl nám dvířka, zničil takovou tu reklamní cedulku. Všichni jsme se ustrašeně stáhli do kouta a nevěřícně na něj civěli, dokud jsem neřekla kolegyni, ať jde pro manažera. Vypadala, že je ráda, že odtamtud může zmizet. Manažer zavolal security a obchod jel dál.
Navíc jsem měla skvělého šéfa. Ostatní o něm pořád mluví špatně, ale já mu nemám co vytknout. Byl na mě hodný a vždy mi vyšel vstříc - třeba když jsem se na tři týdny zdejchla na tábor. Vždycky se na mě usmívá, když se zastavím podívat se, jak jim to jde.
Vydržela jsem tam s nimi dva roky, pak jsem kvůli dojíždění musela odejít, neboť už se mi to časově tolik nevyplatí. Za ty dva roky jsem tam strávila spoustu času, byla jsem tam možná častěji než doma. Utíkala jsem k nim, kdykoli jsem se cítila sama, potřebovala se odreagovat, nebo chtěla jen strávit trochu času v příjemném prostředí. Pro mě to stále je příjemné prostředí. Ano, neuvěřitelně hlučné, mnohdy i smradlavé, ale příjemné.
Naučili mě tu, že mám svou cenu, že jsem na stejné úrovni jako ti lidé na druhé straně výdejního pultu. Naučili mě hledět jim zpříma do očí, nebát se vyjádřit svůj názor. Naučili mě, že se nemusím bát být sama sebou, nebo se za to dokonce stydět.
Mrzí mě, že jsem jim za to ještě nepoděkovala.
Práce ve fastfoodu není jen o plácání hamburgerů, je to zkušenost na celý život. A já jsem na tu zkušenost hrdá.
Skvělá propaganda! A teď všichni nastoupíme do McDonaldu! Je hezký že si člověk který všechno co se tam děje vnímá jako dobrou věc.
Usmívání se - já zbožňuju když se na mně někdo usměje. Kdo ne? Člověk tím naznačuje že se mu něco v jeho okolí líbí. Třeba ti kluci, mysleli si že u tebe mají šanci a ty si je se odkopla. Tohle je holka faleš. Ta nemá jen výhody ale i nevýhody.
"Snad poprvé si mně někdo všiml a pomáhal mi v to co dělám." Zase idealistický! Hele já když píšu komentáře tak vím že na to admin bude nějak reagovat. Bude rád nebo smutný. A že si admin za článek zaslouží odměnu, a že když se zmíním o dobrých věcech, že ho to potěší tak to taky dělám ale tady i přes nádherně sepsané věci to prostě nejde díky obsahu. Já zbožňuju Halinu PAWLOVSKOU! Mám vedle sebe každý den v pokoji její plagát. ZBOŽNUJU ji. Kdyby napsala tohle, tak vyrazím do Prahy a hodím jí na zahradu zapálenej bobek s silně plesnivým kelímku z KFC, někam do kytek a přidám vzkaz který by jí to bez úrážek objasnil.
Oni tě musejí naučit co máš dělat! Když jinak by na tobě prodělali! Proč by si tam byla kdyby si to neuměla a to tě to MUSEJÍ naučit. Jde to jinak? NE!
"Mohla jsem využít všechnu svou nadbytečnou energii nashromážděnou za roky vysedávání u počítače a knih. Z počátku jsem měla trochu problém v komunikaci s ostatními, ale jelikož v kuchyni jeden bez druhého moc nefungujeme, jinak to nešlo." Ideaizace! Co je důležitější? To že usneš a budeš mít v sobě energii a budeš rozvíjet v knihách své znalosti nebo pomáhat vydělávat mezinárodní komporativní společnosti a přijít domů vyčerpaná - je jedno jak vyčerpaná (málo nebo hodně).
"Naučila sem se že mám svojí cenu." A tady každý pochopí z tebou napsané věty, že dostane co si zasloží a že objeví nějaké sebeobjeví sama sebe - ve fastfoodu. Ano čtenáři, za pokladnou je ve skutečnosti kouzelná steska sebeobjevování. Prosimtě ty pracuješ a dají ti jen část toho cos jim vydělala. Oni zaplatí světla, potraviny, pronájem a další věci na kterých nemůžou šetřit a ty uděláš práci za kterou dostane McDonalds 70 či kolik za jeden hambáč a ty dostaneš jen část toho co si přidala do pokladny. Oni tě vlastně okládají. To ty to všechno připravuješ a prodáváš. Společnosti, co dělají kečup si už na sebe vydělala ale to navyšení částky potravin potřebných na hambáč, je to co je zákazník ochoten zaplatit za tvojí práci. Proto to tak stojí. A McDOnalds ti dá jen část aby tě tam udržel. Vlastně Mek nic nedělá a něco za to dostane. To je vlastně krádež. Má tvá práce cenu ale McDonalds ty namluví že máš menší než ve skutečnosti tvoje práce cenu má. Pro zákazníka má příprava takou cenu zaplatí jí a McDOnald ti dá jen část. DOufám že to chápeš. Nejsem učitel, tak se nad tím kdyžtak zamysli.
Tak a konec: Strávila si u neplnohodnotného jídla, které zaplní žalůdek ale nedostane z něj dost živin (ano za to lidi platí) dva roky tvého mládí které. Už. Nikdy. Nedostaneš. Zpět.
Já dál budu číst poptávky grafiky a určovat si svou cenu a užívat si život tak jak mám já osobně rád - blbnutím s barvama. A každý den na mně čeká jiná společnost a každý den se dozvím o něčem novým. Kdo bude kandidovat na prezidenta - potřebuje bilbord. Kdo dá na trh nový produkt - potřebuje reklamu. Tohle je aspoň brigáda.
Jinak dejme pryč zmínku o obsahu. Napsala si to skvostně! Ne myslím češtinařsky či slohově ale nádherně se to četlo. A bylo to tak pěkný. Takové pěkné věci chtějí lidi slyšet. V tomhle máš talent. Umět podat věci které jsou špatné v dobrém světle to je prostě nádhera. Já to dělám v každém komentáři (do ted) jedna emo holka jela sama špinavým rozpadlým vagonem přes půl republiky. Napsal jsem jí nejhezčí komentář vůbec. Zdůraznil jsem... teda já říkám podtrhnul věci, které na tom jsou skvělé. A přidal k tomu skvělý globální příběh který byl ke všemu dojemný. Od té doby bere život líp. Chová se jako normální holka. Jako bych jí změninil myšlení. Aspon to tak bylo v prvních dvou dnech. Pak sem stratil adresu. Upřímně mohla bys napsat knihu další věci v tomhle stylu bych si rád přečetl. A určitě nejsem jedinej.